Nástup vlády Andreje Babiše přinesl dílčí uvolnění poměrů, systém ekonomického tlaku na nepohodlná média však přežívá a nese otisk minulé moci.
Petr Fiala, expremiér ČR
9. února 2026 - 05:30
Debata o tom, kdo má právo rozhodovat o tom, která média jsou společensky
přijatelná a která mají být ekonomicky či technicky oslabena, se v České
republice neodehrává ve vzduchoprázdnu. Zkušenost posledních let ukazuje, že
mechanismy, které byly za vlády Petra Fialy legitimizovány bojem proti
dezinformacím a ochranou veřejného prostoru, se proměnily v praktickou politiku
tlaku na vybraná média. Formálně šlo o ochranu společnosti před škodlivým
obsahem, v reálném dopadu však docházelo k systematickému oslabování názorově nepohodlných
redakcí.
Za vlády Petra Fialy se prosadil model, který nestál na otevřených zákazech, ale na neformální koordinaci státu s technologickými platformami, poskytovateli infrastruktury, neziskovým sektorem a částí inzerentů. Výsledkem nebyla rozhodnutí soudů ani transparentní správní řízení, nýbrž ztráta přístupu k reklamním příjmům, omezení viditelnosti obsahu a v některých případech i technické blokace domén. Takový postup obcházel standardní kontrolní mechanismy právního státu a vytvářel prostředí, v němž bylo možné zasahovat selektivně, bez jasných pravidel a bez reálné možnosti obrany.
Nástup nové vlády Andreje Babiše po podzimních volbách přinesl dílčí
uvolnění nejviditelnějších forem politického tlaku. Změnila se rétorika státu,
přímé výzvy k blokacím utichly a část předchozích kroků již nebyla veřejně
obhajována jako oficiální linie vlády. Tento posun však neznamenal konec
samotného systému. Ekonomická blokace nepohodlných médií zůstala zachována a
tlak, který byl vybudován v předchozím období, pokračuje setrvačností
prostřednictvím struktur napojených na minulou vládu a na evropské projekty
boje proti takzvaným dezinformacím.
Podstatou problému je právě tato setrvačnost. Mechanismy, které byly jednou zavedeny, se snadno oddělují od konkrétní politické moci a začínají fungovat jako autonomní aparát. Média, která byla zařazena mezi problematická, nesou stigma i po změně vlády. Inzerenti se obávají reputačních rizik, technologické platformy uplatňují restriktivní algoritmická pravidla a veřejný prostor zůstává pro část názorů fakticky uzavřen. Tlak se tak přesouvá z roviny přímé politické odpovědnosti do mlhavé sféry neformálních rozhodnutí, která nikdo oficiálně nepřiznává, ale všichni s nimi v praxi počítají.
Český kontext je o to citlivější, že ekonomická slabost menších a nezávislých médií zvyšuje účinnost tohoto typu nátlaku. Reklama není jen technickým detailem, ale existenční podmínkou přežití redakcí mimo velké mediální domy. Jakmile se reklamní trh stane nástrojem politického nebo ideologického tlaku, pluralita názorů se přirozeně zužuje. Nejde o dramatické umlčení jedním rozhodnutím, ale o postupné vysychání zdrojů, které má pro veřejnou debatu stejně závažné důsledky.
Psali jsme: Kdo platí „bojovníky proti dezinformacím“ a proč to vadí
Zkušenost se zahraničními iniciativami, jež prosazují takzvané defundování
médií označených za problematická, ukazuje, že tento přístup není náhodný.
Kritická analýza fungování Global Disinformation Index popisuje,
jak se podobné mechanismy v evropském prostoru institucionalizují a jak se
jejich aktéři napojují na veřejné finance a regulatorní struktury, přestože se
navenek prezentují jako nezávislí arbitři mediální důvěryhodnosti. Tento rámec
pomáhá pochopit i českou realitu, protože domácí praxe se s těmito evropskými
trendy nápadně shoduje.
Celá situace ukazuje, že změna vlády sama o sobě nestačí k obnovení skutečné
svobody slova. Pokud zůstane zachována infrastruktura ekonomického a
technologického tlaku, politické střídání pouze obměňuje rétoriku, nikoli
podstatu problému. Skutečná obnova plurality vyžaduje otevřenou debatu o
legitimitě nepřímé cenzury, o roli struktur napojených na minulou moc a o
odpovědnosti evropských institucí, které podobné modely podporují. Bez této
reflexe hrozí, že Česká republika zůstane v prostoru, kde se svoboda slova
formálně deklaruje, ale prakticky podmiňuje souhlasem neviditelných filtrů.
(Kovář, prvnizpravy.cz, rerpo: ovm)